Chci takhle dát díky lidem, kteří se kdy rozhodli zapojit do práce v Nautilu. Jsou to neocenitelné chvíle. Jsou to momenty, kdy by si mohli ti lidé dělat svoje věci, kdy by mohli jít za zábavou, za kamarády, za nějakým koníčkem, prostě za tím, co je baví… ale oni se rozhodli jinak… rozhodli se nejít na místa, odkud budou brát, ale na místo, kde dávají… A co dávají? Dávají sami sebe, nesou na trh vlastní kůži, obětují občas i největší záliby, aby mohli něco dát… dát vztah… dát svobodu… ale proč? Proč raději nehrají tenis, hokej, basket, proč nechodí do výtvary, hudebky, dramatu, či do nějakých kroužků… Jeden člověk mi řekl:
„Vím, kde jsem byl před dvěma léty a vím, kde jsem teď. Vím co mi Nautilus dal a co mi vzal. Chci dát těm lidem možnost aby poznali, co jsem poznal já.“
Když zahraješ skvěle na flétnu, uděláš dobrou fireshow, nadrtíš se nějaké těžké písně… ovoce to má to, že po těžkém koncertu je před tebou najedou 300 lidí, kteří ti zatleskají…když pracuješ v Nautilu, najde se za rok jen pár lidí, kteří ti poděkují za to, že jsi… ale je tam velký rozdíl… těch 300 lidí si za týden na vystoupení ani nevzpomenou, ale těch pár lidí, ti si to budou pamatovat snad celý život…
Je to těžká práce, občas ti přijde, že to nemá smysl, ale když za tebou pak přijde kluk, který ti řekne, že je rád že tě poznal a že nechápe, jak se někdy mohl bavit tím, že chlastal a hulil, má pivo rád a rád si ho dá, ale že už nechlastá… řeknu vám, žádný koncert ani žádná show se tomuhle nevyrovná…
Mrzí mě, že se do Nautilu teď nemůžu zapojit, vím ale, že letos to není nic pro mě. Ještě jednou díky dobrovolníkům, bez nich by Nautilus nebyl…
No comments:
Post a Comment