byl jsem u paní, která mě učí zpěv a jej.... bavili jsme se a ona rekla: tak prijď za pět minut třičtvrtě na čtyři a já si to zapisoval a řekl: takže patnáct hodin a čtyřicet minut? a ona se usmála a dodala: že ty jsi disgrafik?
Když jsem přišel na gympl, měl jsem jeden velký problem... tomu se říkalo čtení a psaní =o) naštěstí tam byl se mnou ve třídě ještě jeden klučina a i když jsem na tom byl huř než on, myslim, ze muj problem s dis jsem zvladl docela obstojně... Muj kamarád, nebo spíše spolužák (Lepa) měl na svoji disgrafii papír, ale já se nikdy neodvážil zajít s tím k lékaři.. byl jsem malý a blbý a proto jsem poslušně dostával pětky z diktátů apod.... nebylo to lehké, na druhou stranu vím, že i když teď delám chyby jak máků, nebojím se něco napsat, protože je to prostě tisíckrát lepší, než to bývalo...
Dalším zlomovým okamžikem pro mě bylo, když jsem přešel z ručního psaní na psaní na klávesnici. Ja v podstatě často nečtu písmena, ani slabiky, prostě se jenom podívám na slovo a podle tvaru vím, o jaké slovo jde... tohle jsem se musel odnaučit... když jsem přešel na psaní na klávesnici, bylo to o to těžší, že už jsem si nemohl představit jak to dané slovo bude vypadat, protože ho už netvořila moje ruka, ale jednotlivé písmena a tak vlastně finalní slovo člověk vidí, až ho dopíše celé... fakt se opravdu těžce představuje... a tak se v podstatě učím psát znovu... docela děs co =o)
říkám: ja to víte... a ona na to... muj syn (ted jsem napsal syn s měkkým i... jen aby jste věděli) můj syn je taky disgrafik a vždy když mu řeknu podobnou větu jako např. přijď za pět minut třičtvrtě na pět tak dokud si neřekne ze to je 16:40 tak nevi v kolik dorazit...
to se mi stalo tak před měsícem a to už jsem si myslel, že jsem se s mojí disgrafii jakž takž vypořádal... jak to ale vidím, pujdeme spolu ruku v ruce asi až do konce mého života...
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment